Jak mi Strunkování změnilo život

Tuto zkušenost píšu po zrhuba 10ti Strunkováních v pozici klienta a rád bych s vámi posdílel, jeden z účinků:

Vždy jsem byl zručný a měl talent se učit rychle nové dovednosti, což je super, ale všímal jsem si u sebe, že mám problém s dokončováním. Když se přede mnou objevil rozsáhlejší projekt, vyžadující, abych se k němu opakovaně vracel a udržel u něj pozornost v průběhu x dní, jasně jsem viděl, že toho nejsem schopen. Pokud ralizace trvala déle než 1, max 2 dny, tak to prostě nebylo nic pro mě, nebo se to strašně táhlo.

Když jsem například vyměňoval vanu v koupelně, tak mi v kuchyni stál boční kryt na vanu snad 2 měsíce – výměna vany by se dala zvládnout úplně v pohodě se vším všudy (vybourat starou, hodit podlahu, instalovat novou, zatěsnit atd) do týdne, ale ne pro mě. Opakovaně se mi stávalo, že jsem udělal kus práce na tom a pak jsem třeba týden na to nechytl, než se mi „vrátila energie“. Musel jsem pokaždé začínat jakoby nanovo a vlastně se do toho nutit, nebo počkat až mě něco nesere (např. že se nedá v koupelně, kvůli překážejícím cihlám, stoupnout na zem apod.)

Teď po několika měsících, co jsem na sobě nechal pracovat Strunkování jsem si všiml obrovské změny.

Najednou jsem cítil, že se ve mě začíná sbírat energie na ten žebřík, kterým lezu nahoru do postele. Už od začátku, kdy jsem vrchní patro v pokoji stavěl, jsem věděl, že tam chci normálně schody a že žebřík je jen dočasné řešení – no uplynul rok a půl a žebřík tam stále byl. Přítelkyně si stěžovala, že tam za mnou nebude chodit, že jí to bolí a tlačí do noh.. No já jsem si na tu bolest zvykl asi po měsíci, ale vadilo mi to taky.

Párkrát jsem se už pokoušel schody udělat, ale vždy to ztroskotalo na tom, že jsem neměl doma správný materiál na výrobu schodů a ani žádný nápad, jak to přesně udělat (alespoň to jsem si myslel, že byl ten důvod).
Teď když přišlo znovu volání se tomu věnovat, tak jsem se do toho dal.

Začal jsem pozorovat změny v mém uvažování a přístupu:

1) Najednou jsem přestal vidět problém v tom, že nemám doma materiál z čeho schody postavit – napadlo mě, že si prostě potřebné desky na schody koupím (wow, jak jednoduché)

2) Dřív jsem vše stavěl tak, že jsem se koukl na to co mám k dispozici, zhruba jsem si to představil v hlavě, občas nějaké dřeva přiložil k sobě abych viděl jeslti to vyjde a už jsem měl v ruce vrtačku, pilu a něco montoval – když se ukázalo, že to nefunguje, tak jsem to prostě nějak převrtal, uřízl na dvakrát (třikrát, čtyřikrát 😀 ) a nějak to zbastlil, aby to drželo/stálo..
Tentokrát to bylo jinak – začal jsem nejdříve přesně vyměřovat prostor, protože byla přede mnou záludná otázka. Jak postavit docela vysoké schody na malém prostoru, aby meměly příliš velký sklon? Něvěřícně sleduji, jak si jdu pro čistý papír a začínám rýsovat nákres, kótují rozměry, pomocí pythagorovy věty apod. počítám úhel sklonu schodů, po té stříhám model z papíru, abych si to lépe dokázal představit a vyzkoušet, zda všechny úhly budou k sobě sedět, jeslti jsem něco neopomenul. Úplně normálně vidím, že plánuji.

3) Vyrazil jsem do obchodu – běžně v Hornbachu vždy bloudím mezi regálama tam a zpět, snažím se vyřešit, co by se mi asi tak mohlo hodit při stavbě a trvá mi to tam aspoň 2 hodiny, ale tentokrát to bylo jinak. Šel jsem rovnou dozadu, kde vím, že mají dlouhá dřeva, vybral jsem krásné bočnice, pak jsem šel vzít desky potřebné na schodo-poličky, nakonec šrouby, co budu potřebovat a už jsem valil k pokladně.

4) Věděl jsem, jaký to bude opruz dotáhnout ty dvě desky, z toho jednu 3 metrovou, pěsky domů. Úplně se vidím, jak bych to udělal dřív, desky bych „čapnul“ pod paži hned za pokladnou a nějak to nesl domů, cestou bych nadávál, řešil jak si to chytit lépe atd.. Tentokrát opět změna – za pokladnou si pečlivě připravuji z provazů a izolepy popruhy, abych to mohl hezky nést na rameni, vše vážu poctivě, aby se to cestou nerozsypalo, zkouším to několikrát na místě, zda to bude opravdu fungovat, a až když jsem si jistý, že bude, tak teprve vyrážím – a opravdu, úvaz skvěle fungoval.

5) Dřív jsem se snažil všechno dokončit ještě v ten den, kdy jsem to začal – což mě vedlo k tomu, že jsem většinou nedělal věci, které se nadají stihnout během jednoho dne a taky k tomu, že už si párkrát na mě stěžovali sousedi, že něco doma vrtám po 22hod. Vidím u sebe další změnu, po návratu z obchodu jsem byl docela unavený, tak schody nechávám pro dnešek být a s klidným srdcem, jdu dělat něco jiného.

V podobně klidném duchu pokračovala stavba schodů dál. K tomu jsem si všiml dalších pár změn u sebe:

6) Po celou dobu, co jsem schody stavěl (trvalo to nakonec asi měsíc), jsem se nemusel do toho jedinkrát nutit. Většinu času mě výroba fakt bavila a naplňovala. Ani jednou jsem nemusel energeticky začínat nanovo, prostě jsem navázal tam, kde jsem skončil. Na schodech jsem pracoval kdykoliv jsem měl volnou chvíli a vůbec mi nevadilo, že ještě furt nejsou hotové – prostě až budou, tak budou.

7) Estetická stránka věci nikdy nebyla moje doména – vždy jsem vše stavěl tak, aby to pouze plnilo svůj účel, ale opět jsem se překvapil. Vymyslel jsem si, že poličky udělám zapuštěné a že hrany schodů budou zkosené aby lícovaly s bočnicemi, a to jen proto, že to bude vypadat hezčejc. Výroba těchto detailů mi zabrala asi další 3 dny (zhruba 6 hodiny práce) a já s tím opět neměl žádný problém, naopak mi ta představa, že to bude nejen funkční ale i hezké dělala moc dobře.

8) Dřív bych nad trvanlivostí moc neuvažoval, ale tentokrát jsem si uvědomil, že schody jsou ze světlého dřeva, a že budou při delším používání špinavé. Takže jsem nášlapné desky nalakoval. Bože lakoval jsem já vůbec někdy něco? No tak maximálně mojí mamku o tom, kam jdu ven, když mi bylo 12 let.

Schody jsou krásné (v mých očích), mám z nich opravdu velkou radost, jsou pevné, fungují dobře a je radost po nich chodit do postýlky. Ale největší radost mi nedělají ony schody, nýbrž uvědomění, že jsem se jako člověk rozvinul. To že jsem se (díky Strunkování) zbavil dalších omezení, a že se mi obrovsky zvětšila kapacita tvořit – to je to, co mě nejvíc těší.

To že nejde pouze o nahodilou událost vnímám v tom, že ihned po dokončení schodů, jsem se pustil do rozsáhlé rekonstrukce mého piána, které čeká na opravu (aby se dalo konečně naladit) už snad 5 let – ale já neměl nikdy dost kapacity na to se pustit do tak velkého projektu – nyní ji mám a za to s vděčností a slzou na krajíčku děkuji.